Kdybych měl alespoň některý ze svých pokusů o cestopisný článek pojat jako souhrn doporučení k návštěvě určité země, v případě Sýrie by ten seznam atraktivních lokalit byl nesmírně dlouhý. Mnohými považována za stále velmi autentickou a tradiční, politicky poměrně nevyzpytatelná a izolovaná, ale i navzdory tomu se hlavně v posledních letech dynamicky modernizující. Taková je dnešní Sýrie a takovou jsme jí během pár loňských dní měli možnost vidět i my.

Dnešní arabský svět už dávno není nějaký monolitický organismus, hlásající do světa svoje jednotné a neměnné postoje. V obchodně i politicky značně diverzifikovaném prostřední Arabského poloostrova se nachází Sýrie svojí ekonomickou úrovní někde uprostřed pomyslného pelotonu. Ani ne chudá a zaostalá, jako například Jemen, ani ne politicky rozvrácená, jako sousední Irák a zároveň ani nedisponující zdánlivě nevyčerpatelnými zdroji černého zlata jako království Saudská Arábie.

Jakožto návštěvník především její západní části, ve které se koncentruje většina obyvatelstva, nemůžu skrývat překvapení z míry otevřenosti, kterou větší syrská města dýchají. Pochopitelně, že zde nehovoříme o prostředí vysloveně určeném pro ekonomicky náročnější turisty, jaké nabízí například vyšperkované Spojené arabské emiráty, ale velmi pozvolný rozvoj a otevírání se cizím vlivům, které alespoň prozatím probíhá jen s minimálními ztrátami původních tradic, je věcí, kterou na Sýrii musí už po pár hodinách ocenit mnozí.

Pokrok nezastavíš...

Slovo modernizace se vám dere na mysl prakticky okamžitě po příchodu do hlavního města – bájného Damašku. Vyzbrojeni četbou sotva pár let starých cestopisů nestačíte konfrontovat jednu změnu za druhou, kterými si dnešní Sýrie prochází. Pomineme-li specifické prostředí damašského letiště, které svojí vnitřní výzdobou připomíná zatuchlost normalizačních kulturní domů, není sporu o tom, že ani tato země v určité míře nedokáže vzdorovat západním kulturním a ekonomickým vlivům.

O výsadním postavení Asadovské dynastie, která v zemi vládne už několik desetiletí, není ani navzdory dění v okolních  i vzdálenějších arabských státech v současnosti prozatím pochyb. Ovšem na každém kroku je vidět, že poté, co starého vojenského dogmatika a diktátora Háfize al-Asada, který si na svůj účet může připsat i dodnes nepřekonané trauma z agresivní šestidenní války, na „trůnu“ vystřídal jeho syn Bašár – vystudovaný lékař, se v Sýrii dějí podstatné změny. To, že vás tato dvojice neustále pozoruje ať už prostřednictvím fotografií, obrazů, z nichž některé svým diletantským provedením vzbuzují spíše jen těžce skrývaný úsměv, či snad v každém městě umístěné sochy „starého pána“, je záležitostí, na kterou si v takto politicky konstituované zemi musí návštěvník prostě zvyknout.

Až už si pod modernizací v syrském provedení představíme nedávné otevření obřího supermarketu Carefour na okraji hlavního města; mimochodem vůbec prvního nákupního centra západního stylu v zemi, několik pozoruhodných developerských projektů pod taktovkou významných světových architektů, kterým dominuje kontroverzní stavba vědeckého centra ve tvaru proslulé damašské růže anebo jen takovou drobnost, jakou je společenský časopis vydávaný v anglickém jazyce, vždy se tak děje v silném kontrastu k tradičnímu arabskému vnímání kulturních a společenských zvyků. Tento rozpor však alespoň prozatím není nijak dramatický a i když se bezpochyby najde i v řadách místního fundamentálního duchovenstva dostatek odpůrců otevírání se světu, zdá se tento proces být nezvratným.

Co se však ani po letech nemění, je nekompromisní a nepřátelský postoj k Izraeli. Potupná ztráta části Golanských výšin jako důsledek zpackané útočné války je v myšlení obyvatel Sýrie stále přítomná. Učebnice dějepisu jsou plné poněkud jednostranných informací, vztahujících se k historii vztahů se sousedním židovským státem a ani mladí lidé nejeví přílišnou snahu tyto podrobit nějaké objektivnější reflexi. Mnohé obchůdky a domy „zdobí“ silně militantní portréty představitelů hnutí Hizballáh, což koneckonců jen koresponduje se syrskou snahou aktivně ovlivňovat dení v sousedním Libanonu. Řešit v těchto místech vztahy s Izraelem by napadlo skutečně jen velmi bezhlavého verbálního dobrodruha.

Otevřenost a zvídavost místních však naštěstí nabízí dostatek jiných témat k hovoru, než jsou právě ta citlivá, kterým by se cizinec měl beztak vyhnout. Díky v některých obdobích velmi vstřícné zahraniční politice komunistického Československa vůči režimům, jaký panuje v Sýrii, jsou zde i po letech občané bývalé federace stále velmi vítaní. To samozřejmě nenese pozitivní následky v tom smyslu, že by si na váš úkor nechtěli taxikáři či obchodníci přilepšit více než by bylo záhodno, ale alespoň minimální znalosti našeho zeměpisu a reálií a přátelský přístup ze strany mnoha lidí určitě potěší.

... ale tradici nezničíš

Heslo, které zní pěkně ale i prázdně zároveň. Co vlastně v syrském pojetí znamená tradice? To je poměrně komplikovaná otázka, neboť toto území si za dlouhá tisíciletí prošlo několika významnými dějinnými zvraty a kulturními proměnami. Formovaly se zde prastaré civilizace Blízkého východu, města jako Aleppo či Damašek tvořila významné starověké městské státy i sídla mnoha říší a než zemi definitivně ovládli muslimové, byla významnou částí křesťanské Byzantské říše.

V každém tomto období bylo zaseto semínko tradic, které přetrvaly věky. Řeč je především o křesťanských komunitách, které si zachovávají mnohé zvyky a rituály (včetně jazyka aramejštiny), jenž se zrodily nedlouho po vzniku samotného náboženství, islámských poutních místech, z nichž to nejvýznamnější – Umajovská mešita, leží v centru Damašku anebo o z turistického hlediska atrakci možná největší – nenapodobitelných bazarů, jejichž jen stěží sdělitelnou atmosféru a nabídku prozatím nenarušila ani expanze laciného zboží z Číny, postupně vytláčejícího z prodeje řemeslné výrobky z arabských zemí.

Tradiční arabský bazar je světem samým pro sebe. Ano, v mnoha okolních zemích, včetně proslulého istanbulského tržiště, najdete podobná místa, ale mnozí potvrzují, že nejautentičtější atmosféru evokující staré dávné časy musíte hledat právě v Sýrii. Těžko soudit, zdali je zajímavější ten v Damašku anebo v Aleppu, když i bazary v ostatních městech disponují podmanivým géniem loci. V Damašku už na vás, stále na rozdíl od jiných syrských měst, sice útočí prodejci suvenýrů a cetek, ale v porovnání například s Egyptem se ani zdaleka nedá hovořit o invazi prodejců zbytečného braku. Drtivou většinu návštěvníků tržišť totiž stále tvoří místní obyvatelstvo, které hlavně v období ramadánových nocí penězi rozhodně nešetří.

Noci, které nekončí

Vyhnout se zemi v době konání postního měsíce ramadánu je jednou z těch horších rad, které před návštěvou Sýrie můžete dostat. Přináší to sice jisté komplikace, z nichž tou nejhorší je asi omezení provozu mnoha restaurací a obchůdků s potravinami na dobu ohraničenou úsvitem a soumrakem, ale i pro hladový a žíznivý žaludek se nakonec nějaké to řešení najde. Kromě trošku delšího putování za potravou byste se ale zároveň ochudili i o nepopsatelnou atmosféru nočního života. Ten začíná večerní modlitbou, po které se během dne tak rušná města halí do neuvěřitelného klidu a ticha, aby zhruba za hodinku, po celými rodinami očekávané večeři, ožila ještě hlučnějším a intenzivnějším životem.

Majitelé obchodů a restaurací, trhovníci anebo pouliční prodavači, ti všichni otevírají své krámky a těší se na pořádný ranec peněz, který u nich hladoví a koupěchtiví lidé zanechají. Na tržištích není k hnutí, proudící dav vás nemilosrdně bere sebou, v restauracích si málem nesednete, v cukrárnách si užívají rodinky s i v tuto pozdní hodinu stále čipernými dětmi a v ulicích neustále hučí klaksony aut. V tuto chvíli berete zavděk temné a tiché uličce v labyrintu damašského starého města, ale zanedlouho se do toho lidského hemžení opět navracíte, protože něco takového doma nezažijete ani v nákupním centru uprostřed předvánočního šílenství.

Srovnání s vrcholem nákupní sezóny naší západní civilizace jsem však neuváděl náhodou. I muslimský svátek nepostrádá svůj čistě komerční rozměr, takže vás po chvíli listování časopisem už nepřekvapí, že jeden nejmenovaný prodejce automobilů nabízí speciální ramadánovou slevu anebo že je obchod s nábytkem těsně před půlnocí plný lidí. Konzumní horečka ramadánových nocí je sice obrovským fenoménem, kterému však jako všude na světě ne každý musí podlehnout.

Mnozí arabští muži dávají před nákupy raději přednost posezení s přáteli v jedné z četných čajoven a své mnohdy vypjaté emoce si ventilují hraním společenských her, kterým dominují karty. Slyšet z bezprostřední blízkosti vášnivou hádku postarších kmetů patří taktéž k nenapodobitelným zážitkům a nepochybně i místnímu koloritu, který však kromě nás už nikoho dalšího nevzrušuje.

Cenné dědictví

To nejlepší ze Sýrie je však třeba zkoumat hlavně za denního světla, jinak případný návštěvník riskuje, že mu unikne spousta půvabných detailů ať už z pitoreskních městských center, skvěle zachovalých starobylých památek či křižáckých hradů anebo jen krásy všední arabské každodennosti, jež rovněž skýtá pro našince dostatek materiálu k vyprávění vnoučatům o několik desetiletí později.

Propletence uliček starého damašského města jsou dokonalým společníkem pro bezcílné bloudění. Památku zapsanou v seznamu kulturního dědictví UNESCO tvoří shluk starých domů, z nichž mnohé vděčí za svojí stabilitu spíše těm ostatním poblíž, než svým pevným základům a přesto celý ten chaoticky a urbanistické kontrole se vymykající mechanismus drží nádherně pohromadě. Otázkou zůstává na jak dlouho, neboť mnohé i z několika staletí starých staveb by potřebovaly pořádnou dávku investic a šikovných zednických rukou.

Určitým stimulem se v tomto směru jeví být snaha radnice hlavního města motivovat případné zájemce o rekonstrukci v podobě minimálních nájmů, což s sebou nese rozrůstající se síť cenově dostupného turistického bydlení. Typický damašský dům vás sice může okouzlit i pohledem zvenčí, ale ta opravdová krása přichází až v momentě, kdy překročíte jeho vstupní bránu. Útulné atrium s krásnými malbami na zdech a bublající fontánkou uprostřed je dokonalým pohlazením tropickým sluncem zmožené duše.

Současná podoba větších měst v Sýrii se formovala hlavně v raném středověku, v období osvícené vlády prvních islámských dynastií. Jejich samotný střed tvoří hrady obehnané mohutnými zdmi, jež se nazývají citadelami. Zatímco třebas ve městě Hamá z nich, bohužel i díky poměrně nedávnému povstání potlačenému vojenskou silou, už mnoho nezbylo, v Aleppu se i v současnosti můžeme kochat monumentální nádherou středověkých městských hradeb. Jejich okolí dnes, i přes typický místní šlendrián provázející „moderní“ stavební úpravy, tvoří soustava příjemných uliček, restaurací a mešit. Nádvoří jedné z nich posloužilo zároveň i jako obří jídelna pod širým nebem. Jakmile se totiž začal den definitivně chýlit ke svému soumraku, davy věřících postupně plnily svá místa, aby pak společně povečeřeli a oslavili tak další úspěšný postní den během měsíce ramadánu.

Náboženská harmonie?

S tou to ani v Sýrii nebude bůhvíjak růžové, přesto však tato země skýtá pro stereotypy vyzbrojenou mysl nejedno příjemné překvapení. Tím prvním je rozhodně rozlehlost křesťanských čtvrtí v městských centrech. Ty jsou především v případě Damašku a Aleppa tvořeny mnoha kostely prakticky všech východních křesťanských církví, včetně velice početné arménské diaspory, ale také překvapivě i římskokatolickými anebo protestantskými svatostánky.

Směs různých názorových a ideologických proudů ve vyznávání učení Ježíšova se zde slévá ve fascinující tavící kulturní kotel, který však ve výsledku až na občasné výjimky nepřináší svár, nýbrž harmonii a prosperitu. Tedy alespoň tak na vás dokážou příjemné, úhledné a v porovnání například s damašskými tržišti sídlícími v těsné blízkosti, nesmírně klidné ulice křesťanských čtvrtí zapůsobit. A když už byste zde nehledali nic jiného, tak alespoň v době ramadánu se zde najíte i během dne.

Tím však výčet pro milovníky církevních staveb rozhodně nekončí. Vždyť to bylo právě území dnešní Sýrie, kde vznikaly první křesťanské komunity a kde v té době musely čelit těžkému pronásledování ze strany římského impéria a příslušníků starobylých náboženských sekt. Bylo to právě území dnešní Sýrie, kde z tohoto důvodu vznikaly první kláštery či kostely a je to právě území dnešní Sýrie, kde i dnes, po více než dvou tisíciletích můžete cítit ducha původního křesťanství.

Nemusíte si v tomto směru dělat žádné násilí, ani se nechat ovlivnit sílou vašeho ateismu. Atmosféra blízkovýchodních svatyní je totiž natolik silná a podmanivá, že se jejich spiritualitě musí klanět úplně každý. Pak už by vás ani nemělo zaskočit, že v městečku Sajdnaja za zdmi kláštera Panny Marie uslyšíte starobylou aramejštinu anebo že na tom samém místě se k vašemu překvapení rozezní kostelní zvony, což byste v této zemi možná nečekali. 

Islám se však, co se týká architektonických skvostů, rozhodně nenechává vystavit do ofsajdové pasti. Moderna reprezentovaná obrovskou mešitou v Aleppu, kterou však v době naší návštěvy ke svému dokončení čekala ještě hodně dlouhá cesta, je pokračovatelkou tradice započaté před více než tisíciletím. Překrásná Umajovská mešita je jednou z nejvýznamnějších staveb tohoto náboženství vůbec a její o něco skromnější a mladší jmenovkyně z Aleppa taktéž představuje nádherný drahokam středověkého islámského stavitelství. Na to narazíte prakticky na každém kroku, což ještě zvýrazňuje i silná osmanská stopa, která po sobě zanechala hromady mešit vystavěných v typickém tureckém stylu. Všechny tyto stavitelské směry jsou nedílnou součastí pestré a stále ještě solidně zachovalé historické architektury a jedinečné atmosféry syrských měst.

Tíživá situace křesťanů v Iráku, zmítaném sektářským náboženským násilím, je bohužel viditelná i v sousední Sýrii. Kde jinde mohou křesťanští uprchlíci z této země hledajší nejbližší azyl, než v arabské zemi, kde toto náboženství může dýchat mnohem volněji? Příliv uprchlíků však představuje i citelný dopad na chatrnou syrskou ekonomiku, což ve výsledku znamená, že Iráčanům se kromě statutu utečence už příliš mnoho dalších výsad nedostává, a to ani včetně práva získat v Sýrii legální zaměstnaní. Pohled na žebrající irácké křesťany, z nichž mnozí navíc podlehli drogám, je skutečně trýznivý. Obzvláště, když si člověk i bez jakéhokoliv naivního idealismu a spasitelského komplexu uvědomí, že v jejich zemi stačí k solidním životním podmínkám poměrně málo.

Bájný starověk a temný středověk

Nechat se něčím ohromit samozřejmě nepředpokládá důkladnou znalost či hluboký zájem o dané téma. Jestli to o něčem platí stoprocentně, tak je to právě historie. Ta je v Sýrii doslova všudypřítomná a kromě i v současnosti obydlených sídel o ní zakopáváte i v odlehlejších místech.

Plody zlatého období rozkvětu Římského impéria jsou hmatatelné i po tisíciletích a je paradoxem, že jejich nejzachovalejší střípky jsou k vidění právě na blízkém východě. Stojíte li však uprostřed rozsáhlých ruin města Palmýra, tak vám i pojem „střípky“ přijde jako značné podhodnocení současného stavu. Fantasticky zachovalé antické chrámy a vůbec celé ulice, po kterých se procházíte prakticky neobtěžováni masovou turistikou anebo neodbytnými prodejci suvenýrů, jsou v porovnání s obležením podobných monumentů na evropském území jako z jiného světa. Jak nám však jeden z místních podnikatelů v cestovním ruchu prozradil, Čechy zná především díky spolupráci s českými průvodci poznávacích zájezdů, kteří mu tu a tam dohodí nějaké zákazníky. Nešvar známý především z Egypta začíná svá chapadla roztahovat i Sýrii.

Tento klid pro dokonalé načichnutí atmosféry starých časů vás alespoň prozatím provází ve větší či menší míře po všech historických skvostech. Vyzkoušet akustiku obrovského starověkého amfiteátru si na vlastní kůži (anebo spíše sluch) můžete vyzkoušet ve městě Bosra na jihu země, jehož římským rozvalinám vévodí monumentální divadlo postavené z cihel ze sopečného materiálu. Anebo snad raději ještě několikrát prozkoumat život prvních křesťanů? Takzvaná mrtvá města ležící severně od Aleppa v tomto směru rozhodně nezklamou. Pohled z údolí na majestátní chrám Svatého Šimona z pátého století a prozkoumání jeho útrob nabídne dokonalý obraz o úrovni tehdejšího stavitelství a síle ducha a víry, jež stály za jeho vznikem.

Řádění křižáckých hord a následný vznik mnoha křesťanských států v době zesilující nadvlády islámu nad územín blízkého a středního východu zůstává i dodnes velice kontroverzní stránkou historie. To však jen málokoho přinutí krotit svůj obdiv nad architektonickými skvosty, za které lze bez jakýchkoliv pochyb považovat i všechny zachovalé křižácké hrady. Ty i po staletích ohromují svojí strohostí, účelností a hlavně masivností opevnění. Je nemožné se kochat třímetrovými hradbami pevnosti Krak des Chevaliers a nepředstavovat si zároveň to nesmírné utrpení všech, kdo se na jeho stavbě v jedenáctém století podíleli. Vesnička situovaná na vysokém kopci v jeho těsné blízkosti je dodnes obývaná chudými křesťanskými komunitami. Kdyby se v jejich úzkých uličkách z času na čas neozval zvuk motorů anebo mnohem častěji klaksonů automobilů, tak by mě těžko někdo přesvědčoval o tom, že cestování v čase není možné.

Pozor na koupání a Alibabu!

Skoro by se zdálo, že Sýrie je jeden veliký historický skanzen pokrývající dobu několika tisíciletí. Toto tvrzení je vcelku výstižné a zahrnout do něj můžeme i nedávnou minulost. Krátký experiment společného soustátí s Egyptem symbolizuje značné množství egyptských vlajek v ulicích, francouzskou „koloniální“ stopu zase množství dodnes pojízdných nádherných historických Citroenů a Peugeotů a stále nevyřešený izraelský „problém“ zase palestinské symboly, tvořící nedílnou součást propagandistických emblémů.

Náznaky modernity lze nalézt na středomořském pobřeží. Přístavní město Latakia dýchá svěžím životem přímořského centra a pro stále značně uzavřenou zemi představuje i jedno z mála oken do okolního světa. I navzdory americkému ekonomickému embargu je nákladní přístav plný obchodních lodí. Soukromá tipovací hra s hledáním kontejnerů, obsahujících zbraně pro syrskou armádu je při pohledu na kilometry se táhnoucí pobřežní pás plný jeřábů a obrovských doků jednou z přímo se nabízejících kratochvil.

Panorama sluncem prozářeného Středozemního moře je sice lákavé, ovšem to samé už nešlo prohlásit o jedné z místních „pláží“, jež doslova praskala pod tíhou především plastového odpadu. Že v takovém prostředí chuť ke koupání rychle přejde, je nejspíš samozřejmost pouze pro nás, protože jinak bylo moře plné vodního živlu si užívajících lidí. Ke vší smůle odpadá i hra na českýho očumovacího macha, protože dámské osazenstvo se koupe zásadně v džínsech a triku. Holt není pláž jako pláž.

Stesky nad záplavou odpadků jsem vás obtěžoval už ve svém článku o Arménii a  přesně to samé bohužel v ještě horším provedení platí i pro Sýrii. Jaký to kontrast, když se procházíte po rušném tržišti a každých pár minut potkáváte uklízecí čety s košťaty a pak z okna vlaku pozorujete předměstí plné hromad odpadků, mezi kterými navíc žijí lidé. Samozřejmě, že mu v dnešní době dominují plasty všeho druhu. Na prakticky nezničitelný materiál narazíte všude, a když si v obchůdku kupujete balík žvýkaček, jenž vám jeho majitel balí do igelitové tašky, začínáte vše chápat. Problém, který díky řekám, větrům a mořím nezůstává jen problémem určitého teritoria.

Relativně veselejší stránkou arabské povahy zůstává smysl pro obchod a boj o zákazníka. Je asi zbytečné zdůrazňovat, že ten místy nabírá nesmírně absurdních rozměrů. V předchozích řádcích jsem si sice pochvaloval z pohledu turisty klidné prostřední pouštní Palmýry, ale toto vůbec neplatí pro řidiče taxi. Autobusová zastávka „šikovně“ umístěná asi dva kilometry od současného městečka je doslova živnou půdou pro disciplínu chyť si svého cizince, což se alespoň v našem případě málem strhává v nefalšovanou pouliční bojůvku. Když nás pak vítěz tohoto klání přesvědčuje o správnosti naší volby, nešetří na adresu svých kolegů jménem i nám důvěrně známým – Alibaba. O nejsilnější zdejší urážce protivníka máme v tu chvíli jasno. Další aspekty kvality sousedských vztahů v tak malém městečku, jako je dnešní Palmýra si však raději budu už jen domýšlet.

Spící princezna anebo další kostka domina?

Všude v okolních zemích to vře a v Sýrii jako by byl stále relativní klid. Je logické, že podobné otázky trápí (nejen) mnohé zahraniční komentátory a snaha předvídat další vývoj se tak dostává na pořad dne. I ve zdejší populaci převažují mladí lidé bez větší perspektivy, přírodní zdroje, zejména voda ve východních oblastech se vyčerpávají, zemi sužuje chudoba, na severu zase sílící požadavky kurdské národnostní menšiny a díky centralisticky orientované ekonomice s důrazem na státní vlastnictví není ve velkém rozšířeno ani soukromé podnikání, které by se dokázalo razněji vypořádat s nezaměstnaností.

Na druhou stranu se současný prezident Bašár al-Asad těší stálé popularitě a je evidentní, že jeho četné podobizny zdobící obchody anebo příbytky nejsou v mnoha případech vyvěšeny pouze z povinnosti vůči represivnímu režimu. Současná Sýrie dokáže na cizince zapůsobit svěžím a otevřeným dojmem, ale je jasné, že pod touto pokličkou stejně tak jako v mnoha jiných arabských zemích hoří doutnák dlouho neřešených sociálních a společenských rozporů.

Z čistě sobeckého turistického hlediska můžeme doufat, že krása historických monumentů i prastarých tradic zůstane ve své autentické podobě zachována i pro příští generace. Nulová péči o starobylé stavby se díky stále minimálnímu počtu turistů na jejich vzhledu nijak neprojevuje, ale tato rovnováha je velmi křehká. Jak to bude s budoucností celé Sýrie, nejspíše ukážou nebližší měsíce. Proběhne tuniský, libyjský nebo snad nějaký úplně nový scénář? Je také ale docela možné, že zůstane vše při starém, což pro zahraničního návštěvníka znamená přátelské prostředí, nefalšovanou orientální atmosféru a minimální kriminalitu.

Fotografe: Dalas, Petr